Z historie zahradních altánů
- Podrobnosti
5.5.2017
Zahradní altány patří k nejoblíbenějším prvkům zahradní architektury a v současnosti jich existuje velké množství druhů a vyrábí se z různých materiálů. Klasické altány mají okrouhlý nebo šesti- až osmihranný pravidelný půdorys a jsou vždy zastřešené. Boční stěny jsou pak zpravidla otevřené, ale mohou být i různými způsoby stíněné.
Móda altánů k nám zamířila v pozdním baroku a udržela se do dnes
Rozvoj zahradních altánů v našich zemích lze datovat do 18. století. V době baroka začala česká krajina dostávat velmi upravený, kultivovaný ráz a oproti dnešku byla takřka bezlesá, takže připomínala spíše rozsáhlý park střídaný polnostmi než panenskou přírodu – odtud také pojem barokní krajina.
V té době docházelo také k rozmachu zahradní a parkové architektury. Největšími a nejskvostnějšími zahradami se samozřejmě pyšnily především zámky a zde se také začaly objevovat besídky, pavilony a altány. Móda těchto drobných zahradních staveb k nám přišla zejména z parků anglických a svého největšího rozmachu u nás dosáhla v 19. století.
Altány už dávno nejsou výsadou zahradních parků
Dnes jsou zahradní altány okrasou nejen zámeckých a veřejných parků a zahrad či lázeňských kolonád, ale běžně je můžeme vídat také na soukromých pozemcích. Na rozdíl od víceúčelových pergol jsou zahradní altány úzce spojeny se společenskou a kulturní funkcí.
Z materiálů se pro tvorbu altánů dnes běžně používá beton, hliník, plast, kámen, cihly a podobně – to se však týká zejména veřejných altánů. Na soukromých pozemcích zatím jasně dominují tradiční dřevěné altány, které jsou obvykle opatřeny střechou z lepenky nebo asfaltových šindelů.
